Terka "Citerka" Čihalová strávila měsíc v Tádžikistánu s cílem vystoupit na sedmitisícové vrcholy Pamíru. Jak probíhala aklimatizace, život v základním táboře ve výšce 4 350 metrů a výstup na Ozodi Peak (7 105 m)? Osobní expediční report o náročném lezení, rozhodování ve výškách a cestě, která ne vždy probíhala podle původního plánu.
Už jste někdy byli v Tádžikistánu? Já taky ne. Teda až do letošního roku. Po třech letech dohadů a odkládání z různých důvodů jsme se konečně vydali do země ležící ve střední Asii a sousedící s Uzbekistánem, Kyrgyzstánem, Čínou a Afghánistánem. Píšu to proto, že jsem zjistila, že spousta lidí ani neví, že Tajik existuje, tak jen ať máme všichni jasno…😄
Cílem naší měsíční expedice bylo strávit co nejvíce času v Pamíru a během toho se pokusit vylézt na jednu či dvě sedmitisícovky, konkrétně Pik Korzhenevskaya (7 105 m) a Pik Kommunisma (7 495 m). Dnes už se ale oba tyto názvy oficiálně nepoužívají, říkejme jim tedy Ozodi peak a Qullai Ismoili Somoni peak. Obě hory patří do známé pětice vrcholů na území bývalého SSSR, jejichž dosažením získáte ocenění Sněžného leoparda.
Vrtulníky a kadibudky
Přílet do Dušanbe, hlavního města Tádžikistánu, byl poměrně hladký. Ještě v noci jsme se dostali na hotel, kde jsme strávili pouze pár hodin do brzkého rána, než jsme se společně s dalšími jednotlivci, dvojičkami a menšími skupinkami začali přesouvat do 7 hodin vzdáleného Džirgitalu. Odtud se létá vrtulníkem do společného základního tábora obou hor. Vzhledem k tomu, že vrtulníků schopných letět do výšky základního tábora (4350 m) má ale Tádžikistán omezené množství v řádu nízkých jednotek, není snadné pro agentury zajišťující transport říci spolehlivě, kdy přesně budou moci vyletět. Termínů během sezóny je absolutní minimum, bavíme se zhruba o 8 dnech na přílety a odlety za celé 2 měsíce. Zároveň jsou vrtulníky využívány tádžickým prezidentem a také zde hraje velkou roli počasí. Takže termíny jsou sice známy před sezónou, aby se podle nich dala expedice rozplánovat, ale nezřídka se stává, že se na vrtulník několik dní čeká.
My jsme letěli naopak o den dříve, takže jsme v rychlosti vyměnili peníze, pořídili místní simku, která nám v horách stejně k ničemu nebude, a o pár hodin později seděli ve vrtuli směr BC Moskvina. Během 30 minut jsme se objevili o zhruba 2 tisíce výškových metrů výš, což jsem v průběhu dne pořádně pocítila. Náš basecamp je rozsáhlá kamenitá plocha sevřená ze dvou stran plazícími se ledovci a kolem dokola obklopena vysokými horskými štíty. Kromě stanů je tu také budova, ve které je společná jídelna, sprchy a několik pokojů pro ty, kteří se rozhodli si připlatit. Možná kromě většího tepla v noci ten lehce smradlavý přeplněný pokoj za velkou výhru nepovažuji. Záchody jsou klasické suché kadibudky, z nichž jen jedna jediná má i dřevěné sedátko, které imituje něco jako keramický záchod. Ta je moje nejoblíbenější a okamžitě ji začínáme díky absenci střechy a dveří říkat hvězdárna.
Víckrát do stejného suťoviska nevstoupíš
První dva dny se nesou v duchu klidné aklimatizace, bolí mě hlava jak střep. Absolvujeme kratší procházky s malým převýšením, kocháme se a zkoumáme místní zákoutí. Moc toho tady kromě dvou cest (na jeden a druhý kopec) není. Všude samá suť a kamení. Během celého dne posloucháme kamenné i sněhové laviny, které lítají z okolních vrcholů doslova na počkání. Nicméně počasí se zdá být stabilní, a tak po dvou dnech vyrážíme na první rotaci do C1 (5 100 m) směr Ozodi peak. Jdeme sami, neseme si vše sami. A nebudu lhát, ten batoh je těžký jak hovado! A to v něm nemám zdaleka vše. Děláme si vynášku jídla a věcí, které si pak nahoře necháme. Krok máme pomalý, trochu funíme, ale to se dalo čekat. A také není kam spěchat, času je habaděj. Cesta do C1 připomíná očistec v podobě hromady suti a kamenů. Shodli jsme se, že tenhle úsek chceme absolvovat už jen při sestupu z aklimatizace a při výstupu na vrchol. To znamená, že musíme být silní, rychlí a dát to na první pokus. Jak jednoduché.:)
V C1 jsme strávili relativně pohodovou noc. Pohodovou z hlediska našeho zdravotního stavu, všichni se cítíme v rámci možností fit, ale stanovou kulturu budeme muset ještě poladit. Jsme 3 v jedné nevelké místnůstce, takže je nám hodně těsno, současný pohyb vykonávat nelze a při vylejzání ze stanu jeden válí sudy přes zbylé. Ale jednu výhodu to má, jsme na sobě tak namáčklí, že mi v noci není zima. A zima je vždy jeden z mých největších strašáků.
Druhý den ráno vyrážíme ještě o kus výš, do tzv. C1 a půl (5 300 m). Doskotačili jsme na cílové místo celkem rychle, takže stavíme stan, dáváme sváču a nalehko míříme do C2 (5 600m) a možná kousek nad, ať si tělo co nejvíc přivykne na nadmořskou výšku. Od této chvíle už se pohybujeme pouze po ledovci. Každý den dostáváme pořádnou dávku sluníčka a je příjemně teplo, pokud právě nestojíme na zmíněném ledovci. Brzy se začínáme vyloženě grilovat a i sníh nám měkne pod nohama. Tady si děkuju za svůj výběr kalhot (Rebel lady) a rozepínám veškeré větrání, co mám, včetně poklopce. V C2 se opalujeme, já si protáhnu nohy zhruba do 5 750m a mířím dolů, protože odpolední tango mezi trhlinami není moje oblíbená záležitost a chci jakákoliv rizika co nejvíce eliminovat. Zbytek dne roztápíme sníh, abychom měli vodu, a diskutujeme nad variantami výstupu dalších dní. Na noc měníme spací formaci a celou noc spíme spíš v pravidelných intervalech.
Další den necháváme ve stanu vše nepotřebné a scházíme zpět do BC. Většina skupin během aklimatizace míří postupně až do C3, my jsme se rozhodli sejít a trochu zregenerovat. Víme, že by se za pár dní mělo počasí lehce zkazit, takže jsme dali dohromady 2 varianty pro další výstup. Obě ale už směřují přímo k vrcholu. Cítíme se dobře, takže v BC trávíme zhruba den a půl klidem, jídlem a utvářením nových sociálních vazeb s ostatními horolezci. Do batohu si průběžně balím zbytek vybavení, ale mám pocit, že je úplně stejně těžký jako s první vynáškou. A první vynáška měla 18 kilo…kolik ponesu, až tam naházím vše, to opravdu netuším.
Ze základny do C2
Už víme, co nás do C1 čeká. Vyrážíme brzy ráno, takže zem pod nohama je docela kompaktní, jsme o něco rychlejší a svižně se dostáváme k ledopádu nad C1. Pomáháme si fixními lany a zanedlouho stojíme u stanu, který jsme tu před pár dny nechali. Ještě není ani poledne, cítíme se dobře, takže se shodujeme, že to dnes dotlačíme až do C2. Až po sbalení stanu a všeho v něm nastal okamžik pravdy a ukázala se reálná váha našeho batohu. Řeknu vám, že těch posledních 300 výškových do C2 jsem si musela přivázat plíce na smyci, protože to byla slušná nálož. Kličkovali jsme mezi trhlinami až k velkému ledovcovému platu, kde stálo několik prázdných stanů. Do vyšších táborů míříme v tuto chvíli úplně sami. Většina skupin právě sestupuje z aklimatizace do BC a nahoru by měli vyrazit až ve chvíli, kdy my, pokud vše půjde hladce, budeme sestupovat. Rozšiřujeme plochu na stan, roztápíme sníh a přejeme si, aby se nám alespoň na chvíli ukázalo sluníčko. To se schovalo za mraky přesně v dobu, kdy jsme dorazili. A jakmile zajde, teplo zrovna není. Před ulehnutím se nebe rozzáří zlatou barvou a člověk by nevěřil, kolik energie do něj Oskar na nebi dokáže najednou dostat. V lepší náladě dojídáme dehydratovanou večeři a přemýšlíme nad dalším dnem.
Je to těžký
Trasa do 6.1 (čti six point one) se nese v duchu fixních lan. 6.1 je tábor v 6 100 m a nemá klasické označení, protože oficiální C3 se nachází až v 6 300 m. Vzhledem k naší kratší aklimatizaci, včerejšímu skoku až do C2, což bylo zároveň naše spací maximum na kopci, míříme do 6.1 a ne výš. Už takhle jsme dost rychlí, takže si necháváme dvousetmetrovou vertikální zálohu. Dneska je to ale fakt hodně těžký. Máme toho v prudkých svazích, výšvihách přes odtrhy a s živobytím na zádech fakt plný kecky. Výrazně jsme zpomalili, přece jen už se pohybujeme v místech, kde vzduch malinko řídne. Cikcaky střídají kolmice vzhůru, kde si alespoň trochu pomáháme fixama. Také mraky se honí, takže co chvíli nasazuji Guidíka (Guide lady). Když vidíme malé sedélko v 6100 m s místem pro zhruba tři stany, víme, že jsme dnešní úsek úspěšně zvládli. Jedeme opět stejnou písničku – upravit plochu pro stan, uvařit vodu, nesklouznout se ze svahu při cestě na záchod. Úzký hřebínek, na kterém se nacházíme, je nádherný! Kolem je bílo a nad námi se tyčí skalní prah, po kterém budeme zítra pokračovat k vrcholu. Přesně tak, pokud se budeme cítit fresh, bude zítřek ve znamení summit push.
Ploužák s Ozodi
Budíme se do klidného a tichého rána, to je dobré znamení. Pomalu se rozednívá, oblékám neprofuky (Midi lady) a ve chvíli, kdy vylejzáme ze stanu, konečně vidím tu nebeskou nádheru kolem. Je inverze, slunce pomalu zbarvuje vše kolem do teplých barev a z mraků se tyčí vrcholy široko daleko. Tenhle pohled si chci uchovat hluboko v paměti. Děláme pár fotek a vyrážíme vstříc dnešnímu důležitému dni. Už na hřebenu nad stanem se mezi námi začnou tvořit velké rozestupy a ve chvíli, kdy dorážím do C3 (6 300m) je mi jasné, že dnes to bude sóloakce. Jirka je daleko přede mnou, Michal daleko za mnou. Nikdo jiný kromě nás tady není. Oba se snažím alespoň jednou za čas pohledem vyhledat a zkontrolovat, Michal se po nějaké chvíli otáčí zpět, není mu úplně dobře. Pokračujeme tedy pouze ve dvou, dva mravenečci na celém obřím masivu.
Cesta se vlní na dlouhatánském hřebení, nahoru a dolů. Co si pracně vylezeš, na druhé straně sestoupáš, takhle několikrát dokola. Je to opravdu náročné, ale počasí a hlavně teplota si drží příjemnou linii, takže i během pravidelných zastávek neztrácím teplo a jde se v rámci možností dobře. Je to dlouhé a pomalé, občas cítím, že se necítím jak nejostřejší tužka v penále a snažím se co nejvíc soustředit na každý pohyb, který je potřeba vykonat. Hřeben, traverz, velký odtrh a nekonečný výstup svahem. A když říkám nekonečný, myslím nekonečný. Mám pocit, že stojím na místě a nikam se neposouvám, tenhle pocit mě drží minimálně hodinu. S posledními metry stoupá i vítr, takže oblékám peří a silou vůle tlačím poslední krátký výšvih na vrchol.
Tak. Jsem tady.
Úplně sama na vrcholu v sedmi tisících. Svalila jsem se na zem a začala brečet, tak náročné a silné to všechno v tu chvíli bylo. Naměkko už jsem byla dostkrát, ale slzičky nebyly nikdy. Ale taky mě asi nikdy nic nestálo tolik úsilí. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla všechnu tu syrovou a ohromující krásu kolem. Jak řekla moje mamka: „Terí, to je tak nádherný a děsivý zároveň!“ A myslím, že líp bych to nepopsala.
Užívám si pár minut tenhle mix pocitů, dokud mi nezačne být zima a ploužím se zpět dolů. Cíl totiž není na vrcholu, ale zpět v základním táboře, a to je ještě hodně dlouhá cesta.
Sestup už je čistá tortura. Extrémní únava, měkký sníh, ve kterém se neustále bořím a propadám, přeskakuju trhliny a doufám, že se do žádné z nich nepodívám. Poslední metry hřebenu nad stanem jsem pojala jako sedací seanci. Noha mi podjela snad tolikrát, že by bylo jednodušší to dojet dolů po zadku. Ale po 10 hodinách jsem konečně zpět, vyždímaná, ale celá a se stopami na vrcholu.
Další den balíme náš domeček a vyrážíme do basecampu. Nevím, jak jsem to dokázala, ale nadávat jsem začala až ke konci celého dne. Nejvíc samozřejmě na kameny, na kterých jsem breakovala od C1 zbytek cesty dolů. Bůh Pamíru mě za moje hejty odměnil tím, že mi ještě během sestupu tekla 2x krev z nosu, ale i tak jsem odpoledne shodila batoh vedle svého velkého zeleného stanu v BC s pocitem, že to všechno skvěle vyšlo.:)
Po dlouhých rozvahách jsem se rozhodla, že si druhý vrchol nechám na jindy. Cítím se dobře, ale moje vnitřní intuice mi říká, že není správný čas. A teď, s odstupem času vím, že moje kroky byly správné a otevřely mi dveře k dalším plánům.
Kromě úspěšného výstupu na vrchol jsem si odvezla ještě další cenné, možná cennější věci, které by ale bez toho všeho nebyly. A to nová přátelství, pevná pouta a absolutní pocit sounáležitosti.
Další kousky, co jsem měla s sebou:
Terka "Citerka" Čihalová
🙋🏼♀️
